ČTVRTEK 2. 4. 2020

Hezký den Vám všem. Po nějaké době jsem opět vytáhla tyto karty a položila otázku ohledně naší pozornosti. Kam ji tyto dny máme směřovat? Kam jí máme dát? Na co se soustředit? Odpověď vypadla v podobě karty Svědek. Kdo je svědek? Ten, co něco zpozoroval. Je to ten, který se účastnil něčeho, co šlo mimo něj. Nebyl na tom účastný. Pouze byl a pozoroval... Co se po nás tedy chce? Pozorovat. Nic víc než být oním svědkem, který pozoruje své okolí, ale i sám sebe. Své reakce, obranné mechanismy, emoce, své citové pochody, které však nechává bez povšimnutí a nezasahuje do nich.



Protože abychom si mohli něco uvědomit, musíme tomu často věnovat potřebnou pozornost. Musíme k sobě být laskavými a soucitnými, dopřát si klid a ticho, které v tu chvíli tak moc potřebujeme. Jen být a vnímat to všechno, co se kolem nás děje.. Představte si takovou hádku mezi mužem a ženou. Dohadují se kvůli „blbosti“, jak už to tak v těch vztazích bývá, a mají pocit, že si nerozumí. Mají pocit, že se přestali chápat a hlavně stačit. Každý jako kdyby pálil jiným směrem, jediné co je spojuje jsou děti a dům. Oba dva si myslí, že právě ten druhý je ten, který nerozumí a nedokáže naslouchat a vnímat tak, jak by měl. Oba dva jsou toho názoru, že jejich vztah už je odumřelý a mrtvý. Že už není šance ho zachránit. Oba dva se vztahem už nechtějí nic dělat a trápí se v něm, nebo naopak chtějí z toho nevyhovujícího ihned pryč, protože pak se konečně nadechnou. Poznáváte se v tom? Tak víte, o čem je řeč. Pokud se v tom nepoznáváte, buďte rádi, protože právě tohle je téma mých 70 % sezení.


„S manželem se hádáme, nerozumíme si. On mě nevnímá...“ „..a Vy jeho ano?“ Ticho. „Ne, už asi taky ne. Už nemám trpělivost ani chuť.“ „Tak proč jste vlastně tady?“ Další ticho. „Asi abych si potvrdila, že to nemá cenu.“


Často zahazujeme své vztahy, a nejen je, s myšlenkou toho, že pak nám bude líp. Že pak budeme konečně volní, nic nás nebude svazovat, budeme se cítit lépe. To dost možná budeme. Pár týdnů, měsíců, možná i let si budeme doslova užívat svou znovunabytou samotu, znovunabyté sebevědomí a hrdost. Jak dlouho nám to ale vydrží? Po těch pár týdnech či měsících začne spousta lidí narážet na stejný pocit. Ten totiž neopustili. Opustili manžela, práci, přestěhovali se, ale to jsou změny povrchové, ne ty vnitřní. Odejít od manžela totiž často nestačí.. Pokud chcete udělat takto radikální řez ve svém životě, je třeba připustit si, že musím udělat mnohem víc, než "jen" odejít od manžela. Co se po mně chce je totiž i odejít od svého starého já se vším, co k němu patří. Od svých vzorců, mechanismů, od svých starých paradigmat, které nás pokoušely prostřednictvím lidí a situací, abychom si je zpracovaly a uvolnily. Protože právě Ti druzí nás nevědomky vedou ke zpracování našich bloků.



Představte si takovou šňůrku a na ní několik uzlíků

...


Každý uzlík symolizuje nějaký náš pocit. Například ve 3 letech, kdy Vám maminka sebrala hračku a řekla, že už jste na ní velká. Bez vysvětlení, bez utěšení, bez ničeho. Navíc s dodatkem, že nemáte řvát, protože už jste přece velká holka a Ty neřvou. Jen tak Vám sebrala Vašeho nejlepšího přítele, hračku, která pro Vás představovala někoho blízkého. Tento uzlík, který se na Vaší životní šňůrce následně vytvoří, symbolizuje třeba pocit úzkosti, strach, že někdo přijde a sebere Vám něco, co máte rádi. Nevědomky pak v dospělosti chodíte a střežíte si své věci. A když si je někdo bez dovolení půjčí, třeba Váš manžel, Vaše reakce je nepřiměřená situaci. A hádka je na světě... Ale proč jste nepřiměřeně vyjeli, to nechápe ani ten vedle Vás, a pravděpodobně ani Vy. Akorát se otevřela stará rána a pocit, že Vám někdo bere to, co je Vám blízké a co nemůžete mít pod kontrolou. Protože copak jste mohli Vaší mamince ve 3 letech vysvětlit, že to je jako kdyby jí někdo sebral blízkého člověka s odpovědí: to vydržíš, už jsi přece velká holka? No jasně, že to nešlo. Ale Váš pocit bezmoci se ve Vás udržel až do teď. Z jedné „blbé“ situace s plyšovým kamarádem. Co tím chci říct? Že důvod proč se při sezeních často zabývám dětstvím a minulými životy je prostý. Jsou to oblasti, které nás celý život velmi silně ovlivňují a ovlivňují tak naše vztahy s druhými. A my o tom často nemáme ani páru. Vnitřně se proto vždy usmívám, když mi klientka řekne, že bloky z dětství rozhodně žádné nemá, to by si přece pamatovala. Její rodiče byli skvělí. Ano, to nevyvracuji, určitě byli, ale vždy se najdou v našem dětství situace, kdy si jako dítě připadáme nepochopeni, nemilováni, odstrkováni, neakceptováni. Všichni, bez výjimky. Protože být dítětem, tím nevinným človíčkem, který kouká na celý svět s láskou a otevřenou náručí, mnoho dospělích neumí pochopit. Už jsou dospělí a mají starosti. A dítě jakékoli zvýšení hlasu či odmítnutí vnímá jako negativní postoj k jim samým. Neumí si vyhodnotit, že je na plyšáka už velké. Dítě si to poslechne, ale nechápe to a tvoří se v něm negativní pocit. Neumí se na to dívat očima dospělého. Proto, když vzápětí dané klientce položím pár otázek (př: „Objal Vás někdy Váš tatínek?, Řekla Vám někdy maminka, že Vás má ráda?, Jakou bolestivou situaci si dodneška z dětství pamatujete?“) se v 99% případech karta otočí a klient si vybaví. Často nějakou svou emoci, pocit či i celou situaci. Už se tu najednou odkrývají situace z dětství, které byly bolestivé. A proto když se vrátím na začátek, tyto uzlíky má na své šňůrce každý. Protože právě rodiče mají tu nejvíce nevděčnou roli - jsou našimi velkými učiteli v mnoha směrech, a to i přesto, že dělají jak nejlépe umí. To si však dítě vyhodnotit neumí. Zůstanou však v něm pocity, které se zaktivují vždy, když je našemu podvědomí situace nějak více povědomá.


A proto je karta Svědek pouze informací, že tyto dny máte být pozorní. Máte se dívat na své postoje, vzory chování a emoce ideálně z výšky a z pozice nezaujatého pozorovatele. Mnoho lidí utíká ze svých vztahů, práce, od nevyhovujícího bydlení dřív, než si stihnou uvědomit, proč se jim to vlastně děje. Nahlížejí na tyto „nevyhovující“ kolikrát jako na kouli u nohy, ale už zde chybí uvědomění, že tu kouli si na nohu uvázali sami. A že když ji teď odhodí možná se jim na chvilku uleví, ale pokud se na jejich cestě objeví další koule, zcela nevědomky si ji na nohu znovu uvážou a budou zažívat úplně stejnou situaci, ze které tak rychle utekli. Proto buďme vědomí, staňme se svědky svého života a pozorujme své reakce. Ne reakce druhých, ale hlavně ty své. Protože tam je klíč, tam je ta odpověď na to všechno, co žijeme.



Autor: Tereza

Telefon

+420 776 345 235

© 2018 TB Astroporadna

© 2018 by Vaše strategie