Pamatuju si na moment, kdy jsem se učila být sama. Se sebou. Je to pár let, ale úplně přesně si vybavuji den, kdy mi došlo, že nikoho jiného než sebe mít nikdy tak blízko nebudu a že když se se sebou neskamarádím, budu tu budoucnost horko těžko dávat.
Zní to možná trochu úsměvně, když si pomyslím, že sama jsem se cítila už od malička, ale byl to ten typ samoty, který Vás bolí. Kdy si přejete, aby kolem Vás byli ti co Vás chápou, co dokáží popsat jak se cítíte, ti, se kterými jste jednoduše jako doma. To jsem neměla. Všeobklopující samota byla pro mé malé já bolavá a já si přála, aby tu díru někdo zaplnil. Postupně, věkem, zkušenostmi Vám ale dojde, že to nikdo neudělá, určitě ne trvale, a že máte na výběr. Buď to budete nadále hledat ve druhých, nebo si to vytvoříte sami. Rozhodla jsem se tenkrát, že svůj domov si vytvořím já. Bylo to velké rozhodnutí, ale změnilo všechno.
Vyrazila jsem tenkrát sama na Kleť, byla zima, všude bílo a dokonce pusto prázdno. Nikde ani živáčka. Bylo pár dní před Štědrým dnem, tak si myslím, že se všichni honili po vánočních dárkách a já jako světlá výjimka jsem se rozhodla čerpat energii mezi stromy a žádné dárky mě nezajímaly. Potřebovala jsem stromy. Klid a ticho. Byla jsem vyčerpaná, na pokraji svých sil, protože jsem opět dávala při svých konzultacích více, než jsem dostávala. Dlouhodobá nerovnováha mě dostala do stavu, kdy jsem tu samotu začala sama vyhledávat a nacházet v ní útočiště. Tenkrát ale ta samota byla spíše místo, kam uteču od toho, co bylo venku.
Dnes, o několik let později, se procházím opět sama. Se psem v patách, na místě, které mi připomíná mé milované Toskánsko, tam, kde není opět ani živáčka. A můj pocit?
Jako kdyby se moje duše měla rozkočit radostí a naplněním na milion kousků.
Když totiž přestanete utíkat od svých pocitů, od toho, co máte v sobě a vyhradíte si, kór v téhle hektické době, čas v té potřebné samotě, abyste se zeptali sami sebe, zda jsou "tam venku" u Vás věci v rovnováze, zjistíte, že Vaše duše mluví.
A že jí to jde moc pěkně když jí dáte potřebný prostor. A Vy opět ožijete. Naberete energii, síly a opět se pro něco rozhodnete. Dáte si čas na vnímání sami sebe a Vaše duše se Vám za to odmění.
Samozřejmě by bylo ideální vidět se někde na zápraží, kde pozorujete v dálce pasoucí se koně, sluníčko Vám šimrá tvář a vánek čechrá vlasy. V jedné ruce knížka a v druhé káva nebo vychlazený ledový čaj. Shodneme se, že to je asi pro hodně z nás celkem fajn představa. Ale.. buďme realisti, jde to vždy? No, ne. Ne vždycky. Někdy ty okolnosti tomu prostě nenahrávají. Na druhou stranu.. co je ale podle ideálních podmínek? Možná nebudete sedět na záparaží, ani mít v ruce kafe. Možná budete sedět na zemi v koupelně a držet skleničku vína. I to může být ukradená chvíle samoty a spojení se sebou. Lepší polovičně ideální, než vůbec.
Je to cesta, ale vyplatí se. Jak jste to měli se samotou Vy? Museli jste se k ní prokousat? Přišla s věkem?
Autor: Tereza
Comments