Poslední týdny hodně přemýšlím nad rovnováhou mezi dáváním a přijímáním.
Toto téma ještě více spustila informace o odchodu našeho předního, výborného klinického psychologa doktora Radka Ptáčka. Možná jste jeho odchod, o kterém si rozhodl sám, zaznamenali - byla toho plná média, pokud ne, doporučuji si tohoto neskutečně vnímavého a inteligentního muže najít a podívat se na pár videí s ním nebo přečíst nějaký rozhovor. Byl to neskutečně progresivní člověk, který se snažil o větším povědomí veřejnosti nejen o výchově dětí. Svým velmi nenásilným a laskavým způsobem přednášel často o křehkosti dětské duše. Jeho perfektní nativní kombinace Slunce v Kozorohu s lunou ve Váhách mu dala schopnost prakticky, moudře, a přitom velmi jemně a pokorně vysvětlit o čem je dětský svět.
Od úterního dne, kdy svět oběhla informace o jeho odchodu, mě to opakovaně a stále vede do přemýšlení nad tím, jak křehcí všichni jsme. Jak tenká je hranice mezi dáváním druhým a dáváním sobě. Jak někdy zapomínáme, že nejen tělo, ale hlavně naše psychika může někdy říct dost a z toho věčného "ještě to vydržím", "ještě udělám tohle", "a ještě musím toto" se stane rutina, do které se tak moc zamotáme, že pak už neznáme cestu ven.
A můžeme mít pocit, že se nás toto téma netýká, nebo být dokonce odborník, který se v tomto tématu pohybuje každý den a i tak (nebo možná právě proto) lehce sklouznout do stavu, kdy naše duše už nemůže dál.
My, z pomáhajících profesí, jsme školami, kurzy, všemožnými výcviky vycvičeni k tomu ošetřovat sami sebe. Mít svou psychohygienu v podobě vlastního terapeuta, pravidelné supervize, koníčky, sportovní či kreativní ventily, někdy, a to se možná ještě teď více ukázalo, tohle ale prostě nestačí. Je zapotřebí mnohem více. Protože práce pomahájícího pracovníka, ať už je to psycholog, sociální pracovník, lékař, terapeut, je o pomoci druhým. A tato práce je často brána jako životní poslání, kterému je velmi lehké zasvětit celou svou osobnost.
A tak si tak od úterý přemýšlím..
Kolik klientů mi vlastně za poslední měsíc přišlo do poradny s tématem vyčerpání?
Nechuti?
Že už nemůžou?
Že jedou přes sebe?
Že odkládají dny volna/odchod z vyčerpávající práce/ukončení vztahů s lidmi, se kterými se necítí dobře?
Kolikrát já sama jsem cítila, že jedu hodně přes sebe a ptala jsem se sama sebe - tak kde je ta hranice?
A jak dlouho jsme my všichni kolikrát schopni odkládat to, že se dobře vyspíme?
Pomalu najíme?
Že si jen sedneme na lavičku a budeme pozorovat stromy?
Že zpomalíme?
Jak dlouho?...
Chtěla bych, přála bych si, aby Vás dnešní příspěvek vedl k zamyšlení. Nad tím, jak to máte Vy. Jak to ve svém životě vedete. Jak tenká je u Vás hranice mezi MUSÍM a CHCI, jak často sami sebe opečováváte, jak často si děláte radost. Jak umíte nastavit druhým hranice, ale hlavně jak je umíte nastavit sobě.
Hezký večer.
Autor: Tereza
Obraz: Donatella Marraoni
Comments