Krásný pátek. Dnes něco z mých aktuálních myšlenkových pochodů. Jinak na Černé luně ve Lvu se pracuje, ale věřte mi, že je to článek, který zabere několik hodin hledání správných zdrojů, sepsání mých zkušeností z poradny, dání všech informací dohromady a té časové kapacity na to je teď opravdu málo. Ale píšu, píšu, tak snad co nejdříve dopíšu… :-)
Jinak.. dnes jsem tak přemýšlela, právě i skrze psaní článků zde na stránku, nad svým časovým harmonogramem. Jsem totiž člověk, který je už od svého útlého věku celkem činorodý. Jako malou mě zaměstnávala především hra na hudební nástroje, protože jsem dcera poměrně hudebně zdatných rodičů, dnes jsou to všemožné aktivity od jazyků, jógy, astrologie, psychologie a neustálého vzdělání se. Veškerý můj čas během dne patří druhým, večery jsou většinou mé. Když proto dostávám zprávy s nabídkami na kávu, čaj a popovídání mimo poradnu od svých klientů/klientek, hřeje mě to u srdce, ale s díky odmítám.
Není to proto, že bych byla namyšlená a sobecká – jak už se ke mně párkrát dostalo – ale proto, že si vážím svého času a toho volného je poměrně málo. Miluji svou práci, dělám ji celou svou duší, a kdybych byla opravdu sobecká, tuto práci nedělám, protože věřte mi, ne vždy je to med. Má to svá velká úskalí. Ale já si tuto práci vybrala a beru ji jako své celoživotní poslání. Nicméně můj dosavadní život a denní rytmus je opravdu celkem pestrý a moc nevím co to znamená nudit se. A se všemi těmi aktivitami, toho času na lidi, které mám ráda, nezbývá, a je pak třeba pečlivě volit, s kým čas budu trávit.
Dříve jsem měla velký problém říci ne. Trávila jsem kolikrát čas s lidmi, se kterými jsem ho trávit nechtěla, ale moje potřeba udělat jim radost byla tak velká, že jsem vždy nakonec na společné setkání kývla. Dnes už ne. A není to tím, že nemám čas. Tato větička je úsměvná. Vždycky máme čas. :-) Ale pro mě je důležitější trávit ho jinak, je to o prioritách.
Stejně tak to platí s ostatními věcmi. S tématem „neumění říct ne“, vyhovovat druhým, dělat to, co chtějí oni, říkat to, co se od nás očekává.
Ale proč to děláme?
Je třeba jít samozřejmě opět do dětství. Tam vzniká vše, co pak utváří celý náš život.
To, že neumíme někomu ŘÍCT NE, je jen projev našeho sebevědomí. Jak si věříme a máme se rádi. Dítě z podstaty, od přirozenosti touží po schválení. A pokud se mu ho nedostávalo od jeho primárních osob, které pro dítě představují "bohy", pokračuje s tímto nastavením do svého dospěláckého života. Jde a hledá neustálé schválení. Hledá toho, kdo ho bude mít rád. A když toho člověka najde, jen tak se ho nepustí. Vytvoří se nezdravá závislost a dál už si to všichni umíme domyslet. Až v momentě, kdy se mu třese zem pod nohama a věci kolem něj se opakovaně boří, dojde mu, že je asi něco špatně a že to takhle dál nejde. Tímto okamžikem, až po zboření jeho falešně vybudované jistoty, začíná vědomá práce na sobě. (Pokud samozřejmě ten daný člověk chce.)
A když se vrátím k tématu času, je to samozřejmě velké téma v poradně. Mnoho z nás vyrostlo někde, kde se ne vždy z dítěte stala sebevědomá osobnost. Za našeho dětství bylo sebevědomí sprosté slovo, které znamená namyšlenost. Bohužel se s touto myšlenkou setkávám stále a je to velká škoda, protože sebevědomí nemá s nezdravou sobeckostí nic společného. Sebevědomí, jak už je ve slově napovězeno, je vědomí si sám sebe a chápání, že vycházet všem vstříc, trávit čas s lidmi, u kterých cítíme, že to není ono či jinak potlačovat své potřeby a osobnost, nejde do nekonečna.
Pokud jsme si vědomi sami sebe, známe se. A víme, v čem je nám dobře a v čem ne. Pokud se máme rádi, neděláme věci, které nám ubližují a nic nepřináší. Proč bychom to také dělali? Proč bychom tomu dávali svůj čas, energii, svou pozornost?
Jak to máte s trávením času Vy? Čím více jste starší, uvědomujete si hodnotu svého času?
Autor: Tereza
Comments