"Neexistuje na světě člověk, který by nepřišel do kontaktu s bolestí duše. Můžeme si být naprosto jisti, že se týká každého z nás. Bolest na duši je paralyzující stav. Postihne fyzické tělo i psychiku, a jakákoliv situace, která nás s touto bolestí propojí, by se dala přirovnat umírání.'Umírám a znovu se rodím...' tohle přirovnání jednou použil můj bývalý muž při našem rozchodu, a já tehdy vůbec netušila, o čem to mluví. Moment, kdy nás bolí duše, kdy jsme na dně, už nemůžeme dál, nemůžeme dýchat, nemůžeme se radovat, jenom klečíme na kolenou a v slzách prosíme někoho tam nahoře o pomoc, se dá nazvat transformací..
Naše staré Já umírá, prožíváme vnitřní smrt, naprosto se odevzdáme, a v tu chvíli se pomalinku začne naše duše léčit. Je extrémné těžké ve stavu prožívání nejhlubšího dna vnímat, že tento stav je jenom dočasný. Že je nevyhnutelný, a dokonce prospěšný. Ten, kdo třeba přišel o nejbližšího člověka a cítí obrovskou bolest, si nebude v tento moment říkat: 'v pohodě, to přejde, z nějakého důvodu se to mělo stát a já to přijímám.' Nikdo nebude v klidu, když se mu před očima bortí vše, co tak pracně a láskyplně budoval. Jediná, opravdu jediná možnost, jak přežít tuto transformační smrt, je vše pustit a jen v tom být. Být a dovolit si cítit to, co cítíme. Nestydět se za to. Plakat tak silně, jak potřebujeme, nebo neplakat vůbec. Být sami, daleko od všech, nebo poprosit o pomoc někoho blízkého. Nemluvit nebo mluvit, spát nebo bdít, učit se každý nový den přežít, vydržet a nic neočekávat. Odevzdat se té bolesti. Nechat se jí doslova sežrat. Nebojovat s ní. Neutíkat od ní. Protože to stejně nejde. Utéct není kam. A tato těžká, bolestivá zkušenost obrušuje jednu po druhé všechny naše ostré hrany. Zjemňuje je, zaobluje, vyhlazuje naše jizvy..."
"Život není jednoduchý a nikdy nebude, pokud si budeme vybírat tu jednodušší cestu. Je to jako hra, jenom nám hodně dlouho nedochází, že můžeme měnit pravidla a posouvat se dopředu místo toho, abychom pořád stáli. Nikdy hned nedostaneme to, co chceme, protože by to pro nás záhy nemělo žádnou hodnotu..."
"Když jsem přišla o práci, bylo to proto, abych se posunula dál a naučila se nové věci. A abych si za pár let uvědomila, že ten vyhazov bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Tehdy to vypadalo jako osobní prohra. Katastrofa. Konec života. Nechápala jsem, že je to cesta, jak se dostat k práci, ve které budu opravdu šťastná a svobodná."
Autor: Vlastina Kounická Svátková
Kniha: Prostor pro duši
留言