Dnešní hektická doba nám nedovoluje vypadnout. Žijeme v zajetém procesu plnění úkolů, chození do práce, starání se o děti, domácí mazlíčky. Náš život je velmi rutinní. V první chvíli si můžeme říct: „ne, každý den dělám jinou práci, chodím do divadla, s kamarádkami, na skleničku, mé pracovní úkoly se mění.“ Když ale z tohoto stereotypu na chvíli vypadnete dojde Vám, jak vlastně velký ten stereotyp je.
Můj velký problém je přetěžování se. Ano, takhle bych to, s čím tak často bojuji, nazvala. A myslím, že v dnešní době nejsem jediná, kdo to dělá. Chceme všechno stihnout, všem vyhovět, ideálně u toho dobře vypadat a mít ze sebe na konci dne dobrý pocit. Jenže, až když nás něco donutí kleknout, zjišťujeme, že to máme asi špatně nastavené. Ze začátku, po našem prvním „kiksu“ si slibujeme, že zvolníme, že si lépe zorganizujeme svůj čas. Když přijde druhá rána, protože jsme nedodrželi své zvolnění, začeneme se zamýšlet nad svými hodnotami. Co je pro nás důležitější? Objevuje se v našem žebříčku třeba také příčka JÁ? Do třetice všeho dobrého nám dá osud ještě jednu šanci (všimněte si, že ve většině případech máme opravdu vždy 3 šance). Chce po nás, abychom si začali více vážit sebe, abychom zohlednili svoje já a začali na něj brát ohled. To neznamená bezcitnost, ale zařazení sebe do svého života. A to zní celkem vtipně ne?
Je důležité se po třetí ráně nebo opakovaných menších náznacích od osudu vzpamatovat a začít pracovat na svých hodnotách, ale i na začlenění sebe na horní příčku. Osobně si myslím, že všichni víme a známe co bychom měli dělat. Víme, že je důležité soustředit se na sebe, na své zájmy, koníčky, ale ne vždy to úplně 100% jde. To je ale potom důvodem toho, že když sebe neustále odkládáme, naše tělo nebo i mysl v sobě budou mít chaos a tak, jak k těmto dvou částem sebe přistupujeme, pak oni i budou vypadat a fungovat. Není náhoda, že v dnešní době má každý třetí člověk deprese a úzkosti. Není ani náhoda, že naše těla cítí neustálou únavu, mají různé zdravotní obtíže.
A proč tohle celé píšu? Už po několikáté jsem lehla s chřipkou do postele a říkám si: "Sakra, už to zase opakuju. Už zase dělám tu stejnou chybu." To určitě znáte. Tisíckrát víte co máte dělat a co by bylo správné, ale jedete pořád podle stejného, naučeného vzorce. Jo, můžu se tak nějak vymluvit na to, že mám špatnou imunitu kvůli špatně natočeným buňkám, ale hlavní důvod je mé přetěžování. Chci tím jen říct, že každý máme nějaké své téma, se kterým bojujeme, ale všechna směřují k tomu, jak se máme rádi. Jak na sebe nahlížíme, zda k sobě máme vybudovaný pevný, čistý vztah. A to je velká práce a dlouhá cesta. Čím dříve se ale budeme nad svými tématy zamýšlet, tím dříve také budeme žít v harmonii a štěstí. A nebude to hrané štěstí, ale štěstí opravdové. Každý máme něco. Opravdu každý. A jak jsem psala včera, mohou nám pomoci knížky, které nás povedou, mohou nám pomoci jiní lidé. Protože to je právě to sdílení. Všichni si vzájemně můžeme být nápomocní a já stále vnitřně doufám, že nás bude čím dál tím více, kdo si všimneme, že nám někdo vedle nás tu ruku podává. Protože ono je to pak všechno mnohem snadnější.
Přeji Vám krásný páteční večer a pohodový víkend!
Autor: Tereza