V mládí jsem měla kamarádku, která se líbala i s klukama, kteří se jí nelíbili. Jednou mi říkala, že nechce, ale že je jí blbý jim to říct. A že vlastně ani neví, jak by jim to řekla.
Nedávno jsem si uvědomila, kolikrát jsem viděla scénu, kdy malá holčička nechce dát pusu strejdovi, tetičce, babičce. Ale musí. Stane se to párkrát. Pak se raději odpojí a už to dělá automaticky. Protože odpor je marný. Je zvyklá, že v tomto ohledu o sobě nerozhoduje. Pak vyroste. Jednoho dne k ní přijde na diskotéce kluk. Ona chce tancovat, on se chce líbat. A ona udělá to, co má naučené. Odpojí se, nebrání se.
Když dětem bereme jejich SEBEHODNOTU, když se k nim nechováme s RESPEKTEM, jejich hranice neustále narušujeme, jejich potřeby ignorujeme, tak ony potom v dospělosti dělají to, co se naučily. Nemají respekt k sobě samým. Nevědí, kde jsou jejich hranice. Jestli už jim něco MŮŽE vadit. Neví, že o sobě mohou rozhodovat, a že nikdo nemá právo jim dělat něco, co se jim nelíbí.
Takže hranice dětem určitě ano. Nemohou si k nám všechno dovolit. Ale ani my si nesmíme cokoliv dovolit k nim.
Jo, a prosím vás, to s tou pusou je jenom příklad. Takže tady nemusíme řešit, jestli vaše děti chtěly nebo nechtěly dát pusu vaší tetičce při poslední návštěvě. To si musíte pořešit sami. Jde ale o princip."
Tak se mějte krásně a napište, jestli jste u sebe vysledovali podobnost mezi tím, jak se sami k sobě chováte a tím, co jste zažívali jako děti.
Autor: Tereza