Všichni víme, co nastane v partnerském vztahu, v němž jeden z partnerů nemá dostatečnou sebehodnotu a nevytyčí si hranice, svůj prostor. Druhý se do jeho území roztahuje stále víc a nakonec ho „sežere“.
Totéž se většinou i děje ve vztahu k naší matce, jejíž sebehodnota je příliš nízká. V jejím vlastním dětství došlo k mnoha chybám a nikdo ji neučil, jak se ve vztazích hledá spravedlnost, na co všechno má právo. Nezájmem o ni v ní vzbudili představu, že za nic nestojí a musí se zavděčovat silnějším. Úsudek se jí zakalil v dešti odsuzujících poznámek. Pěstovali v ní pocity viny, hanby za její jednání, a tím jí vzali možnost věřit, že ví, co je dobré dělat. Sílu pochopit, vysvětlit a obhájit své jednání...
Její děti pak už vidí jen výsledek. Mámu, která je nekonzistentní, dopouští se malých křivd, dostatečně si nepovídá a nenapravuje další křivdy, které se dítěti dějí, sice bez jejího přičinění, ale v její blízkosti. A tím se vlastně dopouští dalších křivd... Křivda je totiž něco, co děti, co je svět světem, cítily a budou cítit. Jsou totiž zcela závislé na svých rodičích. Na rodičích závisí, jestli budou jejich potřeby uspokojeny a zároveň děti ještě nechápou, že některé potřeby zcela uspokojit nejde. Nechápou, že pokud žijeme obklopeni dalšími lidmi, je potřeba brát ohled i na jejich potřeby, jejich uspokojení. Děti nechtějí kompromis, nechtějí se dělit, nechtějí oddalovat uspokojení potřeby, chtějí IDEÁLNÍ USPOKOJENÍ A HNED...
Dokud je dítě malinké, každá máma se o takové uspokojení aspoň snaží. Jak dítě roste a případně je tu další sourozenec, je tu samozřejmě mnohem více interakcí. Je potřeba řešit spory, hledat kompromisy, hledat maximální možnou spravedlnost pro všechny...Toho ovšem máma s nízkou sebehodnotou a chudou mentálně-emoční mapou z dětství není schopna. Nezažila respektující přístup, povídání a laskavé hledání řešení komplexních situací v rodině. A tak sama neumí láskyplně dát hranice, neumí dítěti vysvětlovat kontext jeho „křivd“. Sama sebe dostatečně nepřijímá, a tak nemůže dítěti srozumitelně a bez vypjatých emocí podat, že není všemocná, může udělat chybu, ale že je to normální a že každý, i dítě, je pozván k tomu říkat, co si myslí, co vidí a společně hledat řešení. Neumí pevně i laskavě vysvětlit, že v rodině se musí každý trochu omezit...
A tak v dítěti někdy roste nerealistický pocit křivdy a odsudek mámy. Nechce a nikdo ho neučí vidět kontext, polehčující okolnosti, a nikdo mu neumí dát sílu, aby se stalo spoluurčujícím prvkem v dění rodiny. A tak si mí klienti někdy stále dopodrobna pamatují tři, čtyři situace, ve kterých pocítili nával hořké křivdy a z těchto situací vytvořili celý obraz své mámy. Když potom hledáme pozitivní momenty, zjistí se, že jich zřejmě bylo velmi mnoho, ale nemají v oné ukřivděné dětské psychice významné místo, berou se za samozřejmost.
Máma mě nepochválila. Dala přednost sestře. Nezastala se mně. Soutěžila se mnou. .. a tak dále.
To, že se mně někdy zastala, dala mi přednost před sestrou, zastala se mně a přála mi veškerý úspěch... jako by nebylo, to se odmávne...
Pokud jste nastavení na zlobení se, hledání much na mámě, situacích, lidech, pak je pravděpodobné, že se malé dítě ve vás stále chce zlobit na mámu. A když k sobě budete poctiví, zjistíte, že dokonce pomáháte vytvářet situace, abyste se zlobit mohli. Hněv je potřebná fáze na samém začátku uzdravování, pokud jsme předtím byli ušlápnutí, uslzení tvorečkové bez osobní síly. Jakmile ale popojdeme další kousek k pochopení vnitřního světa mámy a zákonitostí mezigeneračního přenosu, nastává čas hledání polehčujících okolností a skládání objektivnějšího obrázku své mámy. A skoro vždy je na něm máma mnohem hezčí, než se zdálo... A kdo dokáže mít klid a hezky ve svých pocitech k mámě, může mít klid a hezky i ve svém partnerském vztahu.
Autor: Iveta Havlová