PROČ, když je nám špatně, máme tendenci zavírat se doma? Proč nejdeme ven, do přírody? Srovnat si myšlenky, srovnat si svůj život? PROČ, když nám vadí, jak žijeme svůj život, nezměníme ho? PROČ když víme, co nás baví, neděláme to? PROČ máme potřebu čekat, až přijde něco samo od sebe a osvítí nás a najednou bude vše skvělé a úžasné? Vztahy, práce, náš život obecně?
Nečekat na nic. Neztrácet čas, který nám zde každému byl na Zemi vyměřen..
Tento pocit mě vždy přepadne, když si sama sebe představím na konci svého života. Opravdu barvitě se vším všudy. Přehraju si svůj život tak, jak teď jsem a nestačím se divit, kolik věcí bych hned měnila. Nerozčilovala bych se ve chvílích, které stejně pominou, dávala bych více lásky kolem sebe, dělala bych věci, které mě baví a naplňují. Tato představa mě vždy nakopne.. Nakopne mě udělat to, co opravdu chci. Nakopne mě se správně rozhodnout. Ne podle rozumu, ale podle srdce. Protože to co opravdu nechci je odcházet z tohoto světa s pocitem lítosti a vzteku sama na sebe, že jsem ho více neposlouchala.
Mějte krásný den, přátelé!
Autor: Tereza