Jelikož se blíží konec roku a kolem sebe cítím, že v našich hlavách probíhá rozhodnutí, co dál, a potřeba si udělat nějaký plán, sdílím Vám článek, který na mě včera vykoukl a u kterého cítím, že bych se s Vámi o něj měla podělit. Nic proti mužům, ale článek je určen především pro ženy, pro jejich ženskou duši plnou hloubky a síly.
"Každá žena se snaží dosáhnout štěstí a vyhnout se neštěstí. Žádná z nás nechce být zoufalá a neúspěšná. Podřizujeme tomuto pocitu celý svůj život. Ženská duše je přeplněna touhou mít úspěšné děti, milujícího muže, dostatek financí, být úspěšná v zaměstnání, a snad ani nejde vypsat všechny ženské touhy, protože je jich mnoho. Uspět pro ženu znamená "vypadat". Máme pocit, že ať umíme cokoli a naše síla je jakkoli velká, nedokážeme nic, když "nevypadáme". Často se stává, že tato touha přeroste všechny ostatní. Taková žena se v zoufalé snaze být "in" dostane do kolotoče potíží, které se nikdy nezastaví. Věčně pak sleduje módní trendy a trne, zda na to má. Krátké nohy, dlouhé nohy, velká prsa, malá prsa, větší rty, moc velký zadek, plochý zadek, jemné vlasy, světlá pleť, tyhle vrásky, tamty šperky, nehty, jedna velká noční můra. Tím však noční děsy nekončí, protože je tu ještě další problém, a to tento kostým, onen kostým, kabát nebo sako, boty, v nichž bolí bohy, dlouhá sukně, krátká sukně. Sluší mi to, nesluší mi to? Musím se sebou něco udělat. Zvládnu to? Udělám cokoli, jenom nebýt "out"! V honičce za přeludem dokonalosti přestáváme být samy sebou a přirozené jsme snad jen na toaletě. Potlačujeme v sobě svou osobnost a zřejmě si to ani nepřipouštíme. Každá z nás chce být krásná a "in", ale jsme to ještě vůbec my? Nemasírujeme své ego na placičku proto, že chceme být šťastné? Znám mnoho žen, které vypadají překrásně, a přesto nejspou spokojené. Znám dokonce takové ženy, které se bojí upřímně zasmát, aby si nikdo nevšiml křivé trojky vlevo nahoře, a tak se odnaučily srdečnosti. Nejhorší je, že některé ženy se nedokží důstojně vyrovnat se svým věkem. Trápí se nad rozlitým mlékem a všemožně svá léta maskují. Ne každá to zvládá, a tak se kolem nás objevují komicky vypadající klimakteřičtí diblíci. Když se nám podaří vypadat krásně, je to bezesporu úžasný pocit. Je to štěstí?! Proč nás stále něco trápí a proč nestačí být "in"? Proč se mi nedaří uspokojit své ego? Kdo vlastně jsem a co vlastně chci? Rozum Vás tlačí na jednu stranu, ale duše touží jít opačným směrem. Vy žijete v rozporu citů a pocitů a proto cítíte nervozitu a neklid. Pokuste se domluvit sama se sebou a odpovědět si na své nejtajnější otázky.
Využijte příležitost, když jste v bytě sama. Sedněte si k zrcadlu. Pozorujte svůj obraz a nespouštějte se z očí. Vaše myšlenky se pomalu zvolní a po chvíli budete myslet jen na svůj obraz. Až budete úplně klidná, pohlédněte si do očí a snažte se ten pohled udržet. Nesmíte však oči upírat do zrcadla křečovitě, jinak Vám budou slzet. Dívejte se zvolna, přirozeně. Po chvíli zjistíte, že se zrcadlo mírně vlní. To je ta správná chvíle, kdy si můžete položit jakoukoli otázku. V obličeji v zrcadle se promítá Vaše druhé já. Nelekejte se, protože se může tvářit jinak než Vy. Zatímco Vy se usmíváte, zrcadlo se může mračit. Není čeho se obávat, jste to Vy, jenom Vaše vnitřní pocity jsou jiné. Popovídejte si se svým druhým já. Nebojte se konfrontace. Můžete mnoho pochopit a dát svému životu bńový obroz. Veřte, že časem pochopíte, že není nic krásnějšího než chápat sama sebe. Pak své sezení pomalu ukončete. Před zrcadlo se můžete posadit, kdykoli si nebudete jistá, že to co děláte, je pro Vás dobré. Vaše druhé já je nemilosrdné, vždy Vám řekne pravdu, ale kdo by k Vám měl být upřímný, když ne Vy samy."
(Marcela Košanová)
A já ještě dodám - nacházíme se v době, která je plná materialismu a je proto velice těžké se k sobě přiblížit. Všechny v sobě ale máme obrovskou sílu, jiskřivou energii, která jen čeká, až ji použijeme a zžíijeme se s ní. Všechny vnitřně toužíme po lásce, po tom být přijata, milována, pochopena. Cpeme do sebe nesmyslná moudra z časáků, utápíme se v depresích, trápíme se vlastními mylnými představami o dokonalosti, o tom, jak bychom se měli chovat, vypadat, co a jak správně dělat. Ale.. upřímně. Každá přece nejlépe víme, co máme dělat. I když jsme postavené před rozhodnutí, odpověď známe, ale často tu pravdu nechceme přijmout. Bojíme se následků svých rozhodnutí. Mysleme však na to, že ať už řešíme cokoli, vždy bychom měli poslouchat svá srdce. Nedělat tu chybu, jako často v jiných svých minulých životech, kdy jsme se nechali ovlivnit ostatními a úplně jsme zazdili svou ženskou duši.
Tato doba, ač je neuvěřitelně materiální, má ale jeden svůj obrovský klad. Je to doba možností a svobody. Doba, kdy ženy mohou říci, co cítí, dělat, co zrovna chtějí a potřebují. A když na toto všechno přijdou, jejich duše začne opět zpívat. A ony budou vědět, že už nikdy nechtějí nic jiného!
Autor: Tereza