Lidé ztratili sami sebe, začali se všeho bát.
Žijí ve městech, v pohodlí svých domovů, a nevidí Slunce vycházet ani zapadat. Nevidí, že v přírodě je normální být vystaven hustému dešti, po kterém pak zase hned vysvitne Slunce. Jak mohou věřit v cyklus života, důvěřovat v proces změny v jejich životě, když jsou odpojení od přírody?
Dříve byli lidé spojení s přírodou. Její cyklus pozorovali každý den, byli pořád jen venku. Dnes jsme zavření v krabicích - škola, kanceláře, byty, auta, cvičící studia, jsme pořád jen mezi 4 zdmi. Jak pak můžeme věřit, že je normální něco nebo někoho ztratit? Že v životě je přirozená smrt a stejně tak život? Že život má milion etap a že když je jednu etapu mizerně, neznamená to, že takhle to bude už do konce života?
Se žitím v krabicích a odpojení od cyklu přírody jsme ztratili víru. Zobeme nejrůznější prášky, jíme to, co ani není jídlo, a divíme se, že každý druhý má alergie, deprese nebo ataky.
Jsme přehlceni množstvím informací, ze kterých se snažíme vytáhnout ty správné, ale těch zdrojů je tolik, že jsme z toho pak celí vystresovaní a zpruzelí. Chceme mít hezký život a dobrou náladu, ale jsme od rána do večera v práci a Slunce vidíme tak možná o víkendu nebo o polední pauze na oběd. Stačí to?
To si každý musíme zodpovědět sám za sebe. Jestli nám to takhle stačí. Jestli dokážeme žít tímhle stylem životem, kterým žijeme. Pokud ne, můžeme začít třeba tím, že co nejméně času budeme trávit v krabici.
Autor: Tereza