JAK MOC JSTE PRO SEBE DŮLEŽITÍ?

"Jak moc jste pro sebe důležitá?" zeptala jsem se při sezení své klientky, která byla dlouhodobě v životě zaseklá na jednom místě.

Chodila do práce, která jí příliš nebavila, setrvávala v manželství, kde si každý žil po svém, děti odrostlé, koníček skoro žádný. Nejdříve nechápala na co se jí ptám.

"Jak pro sebe důležitá?"

"No.. (vymyslím si klasické české jméno) Jani, jak moc se máte ráda? Dokázala byste na stupnici od 1 do 10 pravdivě zodpovědět, jak to k sobě máte?"

Následovalo několik dalších dotazů, jak to vlastně myslím a jak to vlastně má určit, nakonec jsme se dostaly k pocitovému číslu 5.

Ptala jsem se dál:

"Kdybyste udělala nějakou změnu ve svém životě, třeba se odhodlala chodit do té tělocvičny, kterou máte za prací, nebo si pořídila pejska, o kterém jsme spolu už mluvily, zvýšila byste potom to číslo?"

"Asi ano."

"A dokážete říct proč ano? Na jakém stupínku byste se pohybovala pak?"

"No, asi na 7. Asi bych byla na sebe pyšná, že jsem se překonala. Že jsem něco udělala pro sebe. Že jsem se k něčemu rozhoupala.“

A v tom to celé bylo.

My totiž často čekáme, že se nejdříve začneme mít rádi, a až potom pro sebe konečně něco uděláme.

Až se budeme cítit lépe, začneme cvičit. Až budeme mít více energie, půjdeme mezi lidi. Až si budeme připadat hodnotnější, odejdeme z práce, která nás roky vyčerpává. Až budeme mít větší sebevědomí, přestaneme si nechat líbit věci, které nás uvnitř ničí.

Jenže ono to někdy funguje přesně obráceně.

Někdy se nezačneme mít víc rádi tím, že si to budeme opakovat před zrcadlem. Někdy se začneme mít více rádi až ve chvíli, kdy uděláme první krok. Kdy si dovolíme chtít něco víc než jen přežít další týden.

Protože když se člověka zeptáte, jestli má rád své děti, partnera, rodiče nebo kamarádku, většinou odpoví hned. Bez váhání. Ale když se ho zeptáte, jestli má rád sám sebe, najednou nastane pauza. Jako by ta otázka byla moc troufalá. Jako by bylo skoro nevhodné říct: „Ano, mám se ráda. Jsem pro sebe důležitá.“

A přitom právě tady často začíná celé zaseknutí.

Ne v tom, že nevíme, co bychom měli dělat. Většina lidí to ví. Víme, že bychom se měli více hýbat. Víme, že bychom měli lépe jíst. Víme, že bychom měli odejít z prostředí, kde dlouhodobě vadneme. My to většinou víme. Jen si často nepřipadáme dost důležití na to, abychom to opravdu udělali.

A tak čekáme. Na lepší období, na více času, na větší jistotu nebo až děti odrostou. Jenže to potvrzení často nepřijde.

A tak člověk sedí roky v životě, který ho nijak vyloženě neničí ze dne na den, ale pomalu ho vyhasíná. Není to žádná dramatická katastrofa. Ale je to odpojování se od sebe. Den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem. A pak najednou zjistíme, že už vlastně ani nevíme, co nás baví a co chceme.

U této klientky (a nejen u té, ale bohužel i spousta dalších) nebyl problém v tom, že by neměla možnosti. Tělocvičnu měla za prací, pejska si přála roky, manželství bylo spolubydlení než vztah, ale i tam už dávno cítila, že by bylo potřeba něco otevřít a pojmenovat. Jenže všechno to zůstávalo ve fázi „někdy“. Někdy začnu, někdy se odhodlám a někdy to řeknu.

A tak jsme se vrátily k té původní otázce.

„Jani, jak moc jste pro sebe důležitá?“

Protože pokud jsem pro sebe důležitá jen na pět z deseti, budu podle toho pravděpodobně i jednat. Dám si zbytky času, zbytky energie a zbytky pozornosti. Budu se sebou zacházet jako s někým, kdo počká. Kdo to ještě vydrží. Ale když se pro sebe začnu stávat důležitější, začne se měnit i moje chování. Začnu chápat, že moje potřeby nejsou rozmar. A že když pro sebe nic neudělám já, nemusí to za mě udělat nikdo jiný.

Tohle je někdy nepříjemné uvědomění, ale zároveň je v něm obrovská síla. Protože přestáváme čekat, kdo nám dovolí žít jinak.

Takže se zkuste zeptat sami sebe.

Jak moc jste pro sebe důležití?

A pokud by to dnes bylo třeba jen pět z deseti, není potřeba se za to bít.  Možná je to jen upřímný začátek. Možná právě odtud se dá poprvé něco změnit. Nemusíte hned převrátit celý život vzhůru nohama. Ale možná právě tím se ta pětka začne pomalu zvedat.

Hezký páteční večer!

Tereza