Odpuštění se nedá vynutit. Přichází jako odměna. Ještě před odpuštěním si ale musíme odžít veškerý náš vztek, smutek a zklamání. Teprve potom přichází přijetí a umění se podívat na to vše z výšky.
Nezapomínejme, že odpuštění je proces a vyžaduje čas. Nedostaví se hned. Někdy trvá celé týdny, měsíce, ale i roky než přijde pocit smíření. Odpuštění vyžaduje informace. V poradně se často setkávám s názorem, že tomuhle člověku v životě neodpustíte. Proč byste mu měli odpustit? Proč odpouštět to všechno co provedl? Vždyť si to nezaslouží! Zklamal Vás, ublížil Vám, zradil Vás, udělal něco, čím všechno zničil. Třeba to, co jste společně budovali. Věřili jste a on to jen tak pošlapal. Proč mu tedy odpouštět?
Váš smutek a žal chápu, rozumím i Vašemu rozhořčení a zlobě. Nicméně jak jsem psala výše, odpuštění vyžaduje informace. Je třeba se na to podívat z jiného úhlu pohledu. Kdo má v sobě pocity zloby a lítosti? Jste to Vy. A komu tyto pocity mohou ublížit? Jemu, tomu, kdo Vás zradil? Ne. Ublíží pouze a jen Vám. Nevypuštěná a nezpracovaná zloba a lítost zůstává v nás, hnije v našem těle a začíná ho pomalu zžírat za živa. Nezpracované emoce vytváří nemoce. Je v nás něco, co nás pořád dusí, něco, co nedokážeme strávit, přijmout a vyplavit. Je třeba si uvědomit, že neodpouštíte pro ty druhé, ale pro sebe. Aby Vám bylo dobře. Aby Vy jste byli čistí a v pohodě.
Ať Vám tedy udělal kdokoli cokoli a ve Vás jsou pocity zloby, zklamání, lítosti či smutku, zamyslete se nad tím, jestli toto vše chcete v sobě živit. Pokud jste se rozhodli, že svému tělu a mysli od těchto emocí pomůžete, je to první krok k uzdravení.
A jak své emoce
dostat ven?
Jak jsem psala výše, odpuštění vyžaduje čas, to však neznamená, že budete čekat se založenýma rukama, až Vás osvítí a Vy to všechno přijmete. Tento proces máme z velké části ve svých rukou a můžeme ho urychlit.
V první řadě je třeba se na to, co se nám stalo, podívat jako na lekci. Zastávám názor, že nikdy se nám nic neděje náhodou, vše má své opodstatnění a život je od toho, abychom ho žili se vším co nám nabízí. Patří k němu však nejen to hezké, ale i na první pohled bolestivé a smutné. Je to celé jako cesta. Nejedeme pouze po rovince, ale čekají nás zatáčky a na cestě překážky. Jednou jedeme do kopce, pak zase z kopce. Někdy jsou úseky klidné - svítí sluníčko a my si svou jízdu užíváme. Jindy ale prší, je bouřka a my se snažíme zachovat chladnou hlavu a soustředit se na cestu. Někdy jsme z jízdy unavení, potřebujeme zastavit a načerpat energii, někdy zase uháníme 150 a euforicky se těšíme z toho, co zrovna prožíváme.
Zklamání a bolest k životu patří. Patří k tomu i to, že nás někdo zradí a vrazí nám kudlu do zad. Samozřejmě, že to bolí víc, když je to někdo, komu věříme, koho milujeme, ale nejsou právě tyto bolestivé lekce to, co nás nejvíce posiluje? Když si zažijeme při cestě třikrát bouřku, tu čtvrtou už odřídíme levou zadní. Už jsme v tom zběhlí a nic nás už tolik nerozhází.
Každý dostáváme na začátku hry nějaké karty. Někdo je má lepší, narodí se do lepších podmínek, někdo je má nic moc a už od začátku svého bytí musí přeskákat x překážek. Není však ale nakonec ten, který má překážek již od začátku za sebou tolik, i ten, který chytí nějaký grif a už ho pak 20tá překážka těžko rozhází? Narozdíl od toho, kterého až po 100 km překvapí potíže a sesypává se z toho, je ten s horšími karty nakonec i ten, který může "vyhrát". Můžeme dostat karty na nic, ale otázkou stejně nakonec je, jak s nimi dokážeme hrát. Je to celé o naší šikovnosti, zručnosti, chytrosti a chuti žít.
Proto ať Vás zklamal kdokoli, posiluje to Vaší osobnost. Jste silnější, v životě zběhlejší a nakonec můžete být Vy i ti nejvíce vyrovnaní, protože nad 200stou překážkou už jednoduše mávnete rukou a v klidu ji přejdete. Takže to, že Vás někdo zradí je třeba brát jako nutný proces k růstu Vaší osobnosti a lehčímu zvládání života.
Při práci na odpuštění je třeba se podívat na každého z nás jako na bytost chybující. Jako na herce, který nedostal žadný text a musí improvizovat. Někomu to jde lépe, protože těch her už vlivem stáří své duše odehrávl více, někdo těch představení má za sebou pouze pár a stále se rozkoukává. A samozřejmě nemá ještě tolik zažitá nepsaná pravidla, proto se může chovat nemorálně, sobecky či pro nás nepochopitelně. My ho však pro svůj růst potřebujeme, do svého životního plánu jsme si ho vybrali, takže opět jsme u toho, že přijetí všeho a všech v našem životě je velmi důležité.
Když tohle všechno víme, může se nám ulevit. Své emoce pak odhodíme rychleji. Pomáhá se z toho celého vypsat, vypovídat, vyběhat či vyskákat. Jde o proces přenosu ven a je jedno jakým způsobem. Důležité je, že emoce vyndáme ze svého těla a nezatěžujeme ho.
Mějte krásný víkend!
Autor: Tereza