RADOST

Jsme naučeni plnit. Fungovat. Doručovat. Včas. Správně. Zodpovědně. A v tom všem velmi snadno zapomeneme na to, proč vlastně žijeme.

Mluvím často s lidmi, kteří mají vše „v pořádku“ – práci, vztah, rodinu. A přesto v hloubi duše cítí, že něco chybí. Když pátráme, co to je, zpravidla to není nic komplikovaného. Je to radost. Obyčejná, přirozená, ničím nepodmíněná radost.

Radost není luxus. Je to výživa. Bez radosti naše duše chřadne. Není to fráze – je to skutečnost. Radost je totiž jednou z hlavních sil, která nás spojuje s přítomností, na kterou tak moc zapomínáme, spojuje nás s tělem, s dechem, s naším srdcem. A přesto ji tak často odkládáme „na potom“. Až bude klid. Až splníme povinnosti. Až doděláme, co musíme. Jenže ten klid často nepřijde. Povinnosti nikdy neskončí. A pokud čekáme, že radost přijde sama, když „na ni zbude čas“, můžeme na ni čekat celý život.

A přitom radost je naše přirozenost. Je zvláštní, jak jsme si zvykli na to, že musí být vykoupena. Že si ji musíme „zasloužit“ – výkonem, odříkáním, vyřešenými problémy. Ale malé dítě se neraduje proto, že by mělo odškrtnuté úkoly. Raduje se prostě proto, že je tady. Že svítí slunce. Že teče voda. Že běží, a vítr ho hladí po tváři. A právě v tom je moudrost, na kterou v dospělosti často zapomínáme.

Radost je takový kompas. Ukazuje nám, kde jsme skutečně živí. Když jsme ve věcech, které nás těší, náš systém se uvolňuje, tělo se regeneruje, srdce nám měkne. Dostáváme se do souladu. Naopak když dlouhodobě potlačujeme to, co nám dělá dobře – ať už z pocitu viny, povinnosti nebo tlaku – začínáme ztrácet kontakt se sebou.

Jak si ji začít vracet zpátky?

Zeptejte se sami sebe:

Co mi dělá radost, když zapomenu na to, co bych měla všechno udělat?

Radost nemusí být velká. Může to být teplý čaj, píseň, krátká procházka, barva šátku, který vidíme v obchodě. A ne. Opravdu není nutné otočit celý život naruby. Ale je důležité si neplést přežití se životem. A radost je právě tím, co z běžného dne dělá den živý.

---

HISTORKA ze života:

A pokud pořád tápete, kde tu radost hledat, tak vám řeknu jednu malou historku. Šla jsem s Lily na procházku. Byla jsem unavená, v hlavě milion věcí, úplně mimo přítomnost. Začalo svítit slunce. Lilinka si sedla a začala jeho svit nasávat. Jak poetické, že? Nicméně pár minut předtím, než začala "meditovat", málem spolkla pavouka, vyválela se v hnoji, vybafla na kachny ve vodě a pak si zcela blaženě sedla tváří ke slunci a… jen tak byla. Já zatím řešila v hlavě čtyři e-maily, termíny na další měsíce a co uvařím k večeři. A ona? Ona jen dýchala. Zatímco jí vítr čechral srst. A tak jsem si zase uvědomila, že někdy je nejlepší cesta k radosti prostě sednout do trávy a jen tak vnímat - třeba ten lehký, jarní vzduch. Děkuju ti, Lily. Jsi moje největší terapeutka.

Hezké úterý!

Autor: Tereza