VZTAH K TĚLU

Čím více jdu životem, tím více si uvědomuju jednu věc. Moje tělo není samozřejmost. Není to něco, co tu prostě je a funguje bez mé pozornosti. Naopak.

Je to něco neuvěřitelně chytrého, živého a vnímavého, co se mnou jde každý den.

Začala jsem si více všímat, co všechno zvládá. Jak se dokáže regenerovat, jak si umí poradit i s věcmi, které bych hlavou nikdy nevyřešila. Jak reaguje, když něco není v pořádku. Jak přesně ví, co mu sedí a co ne.

A jak mi to vlastně pořád nějak říká, jen já jsem to dříve moc neposlouchala.

Existuje myšlenka, že nemůžete uzdravit tělo, ke kterému cítíte odpor.

A plně s tím souhlasím.

Vzpomněla jsem si u toho na jeden moment, který ve mně zůstal. Doktorka mě před pár lety hnala na operaci, ale já si dodneška pamatuju na ten moment, kdy jsem cítila obrovskou potřebu říct ne a svému tělu pomoci jinak. Pomoci sobě. Doopravdy si pomoct. Dodneška jsem za tu tenkrát odehranou chvíli vděčná, protože tam se zlomil můj vztah k tělu. Začala jsem ho vnímat. A začala jsem ho milovat.

Od té doby jsem se svým tělem v kontaktu. Úplně přirozeně. A někdy, když mám hektické období, se ho sama cíleně ptám:

• Co by sis teď dalo?

• Jak ti je?

• Potřebuješ zpomalit?

• Spát?

• Cvičit?

• Je něco, co mi chceš říct?

A ono odpovídá.

Možná to zní zvláštně, ale ta schopnost je v každém z nás. Jen jsme si od ní postupně odvykli. Přestali jsme vnímat, protože jsme více ve své hlavě než v těle. Umění vnímat a mluvit s vlastním tělem ale máme všichni. Někdy na to jen zapomínáme. Někteří na své tělo zapomněli úplně a to je velká škoda. Nic ale není ztraceno. Tělo tu stále je a čeká. Na to, až ho budete milovat.

Tereza