Došlo mi, že když si neudělám na sebe já sama čas, nikdo jiný to za mě neudělá.
Skrze nepříjemné zkušenosti jsem si uvědomila, že pokud nenastavím hranice, budou je ostatní překračovat.
Došlo mi také, že když se nezastavím a nezačnu jen tak být, uteče mi den tak rychle, že ani nebudu vědět, že proběhl.
Uvědomila jsem si, že o mé tělo se nikdo nepostará a musím jen já.
Stejně tak jako o moji psychiku – pokud si na sebe prostě ten čas nevyhradím, dokud si nenaplánuji aktivity, které mi dělají dobře, nestanou se a já budu dělat jen to, co je povinnost a nutnost.
S přibývajícím věkem Vám totiž dojde, že už Vás nebaví se jen někam hnát.
Chcete jen být, v klidu, tichu, pohodě, už Vás unavuje pořád někam spěchat a stresovat se. Také se Vám postupně se všemi těmi životními zkušenostmi – příjemnými a nepříjemnými – daří podívat se na vše kolem Vás s nadhledem. Čím dál tím více Vás unavuje řešit blbosti, mnohem více se zaměřujete na pohodu a klid. Emoce se daří čím dál více uchopovat, trpělivost jde ruku v ruce s nabytou moudrostí, že není proč na věci tlačit. Když něco nejde, tak to prostě nejde.
V životě se stanou okamžiky, které Vás hodí do pocitu bezmoci a strachu, díky tomu si však dokážete více vážit období, kdy je Vám dobře a nic neřešíte. Život je nádherný. Pokud ho tak budete chtít vidět.
Autor: Tereza Obraz: Mia Adams