Kdo se bojí samoty?
Ten, který nepřijal všechny části své osobnosti. Ten, který se bojí svých vlastních stínů. Samota je léčivá. Je sebeuzdravující. Ne však pro ty, kteří vnímají samotu jako něco hrozivého a strašidelného. K samotě se často člověk musí prokousat. Je to jako s vínem. K suchému se musí propít, k černým olivám projíst. Nahořklá chuť vína není pro každého, stejně jako na první chuť mdlá příchuť černých oliv. Když pijeme sladké víno, udržujeme se ve stavu jakési blažené nevědomosti. Rádi se opájíme tím, co je slaďoučké a nemá žádnou hořkou pachuť. Ta je totiž nepříjemná. A ne každý chce jít do nepříjemna. Když se však propijeme a prokousáme ke všem chutím, objevíme nový svět. Zjistíme, že to není nic hrozivého.
Taková je i samota. Na první pohled strašák, na ten druhý skvělý čas spojit se se sebou. Se vším, co k nám patří. Opravdová samota neznamená, že nám chybí společnost. Osamění je ve chvíli, kdy naše duše s námi může volně rozmlouvat a pomáhat nám rozhodovat o našich životech. Proto nechť jsou požehnáni ti, kdo se nebojí osamění. Komu nenahání strach společnost jich samých, kdo nehledají zoufale něco, čím by se zaměstnali, s kým by se bavili či co by soudili.
Kdo totiž není nikdy sám, nepozná sám sebe. A kdo nezná sám sebe, začne se obávat prázdnoty. Avšak prázdnota neexistuje. V naší duši se skrývá obrovský svět a čeká, až ho objevíme. Je tam i se svou neztenčenou silou, ale je tak nový a mocný, že se jeho existenci bojíme uznat.
Autor: Tereza