ČTENÍ OSUDU Z KARET A HVĚZD

Dneska bych s vámi chtěla otevřít jedno téma k zamyšlení - čtení životního osudu z karet, dívání se do postavení hvězd a planet.

Možná si říkáte – to může být zábava si celý den hrát s kartami a koukat na planety. Zavřít poradnu ve čtyři odpoledne, jít domů, dát si čaj a mít klid.

Jde to ale vůbec po tom všem, co jste viděli dnes u lidí v poradně v kartách?

---

Co když v kartách vyšla smrt? A Vy to víte. Říct, nebo neříct?

Co když vidíte, že ji podvádí?

Nebo naopak, že jeho manželka už dávno našla štěstí někde jinde?

Nebo našli byste odvahu říct člověku, který doufá v dobré zprávy, sedícímu před Vámi, že ho čekají dva nejtěžší roky života?

A jak mu to vlastně říct? A do jakých podrobnosti až zajít?

---

Dá se po celém dni odejít domů s čistou hlavou? Stačí zavřít dveře a hotovo? Někdy trvá hodiny, někdy i celé dny, než se vyčistí energie, která po někom zůstala v prostoru. Někdy i mně trvá, než příběh někoho pustím. A někdy to nejsou jen energie a emoce, které je třeba vstřebat, ale s někým přichází často i entity, které hledají klid a živí se energií všech, s kým přijdou do styku.

Takže hlídat vlastní energii – pořád, ale i přijmout, že vnímáte mnohem silněji lidi a jejich rozpoložení. Že cítíte energie míst, která navštívíte, vůně, které cítíte, světlo, které svítí, zvuky, včetně tónů hlasů, kterým lidé mluví, jídlo, které jíte. Vše je intenzívní. A každý den nasloucháte příběhům, naciťujete, co říct a co už ne, jak to podat, aby to vůbec člověk naproti unesl a přitom cítíte určitou povinnost ukázat aspoň na jeho cestě malý kousek cesty a velkou naději.

Takže když mi někdo řekne: „To musí být super, vidět toho tolik, to by mě taky bavilo,“ a já se začnu smát, už možná tušíte proč.

Tohle není práce jako každá jiná, kterou opustíte, když zavřete dveře. Tohle je celoživotní poslání a styl života.

A buď Vás posílí, nebo Vás to naprosto semele. A jsem rozhodně toho názoru, že přímo pro tohle se člověk musí narodit. A ano, kurzy na naučení se vidět aury a harmonizovat čakry jsou fajn, ale.. všechno se naučit nedá. Musí tam byt něco, s čím se už člověk narodí. A ten člověk musí být osobnost. A vůbec nemyslím stylem - někdo výš než ostatní. Ale někdo, koho máloco semele. Někdo, kdo to udrží a vydrží. Někdo, kdo má tak moc velkou víru v samotný život a víru v dobro toho všeho, že za tím vším, co by ostatní možná položilo, vidí neustále krásu a možná sice smutnohořkou, ale reálně dechberoucí realitu života zde na Zemi. Ten člověk musí milovat život se vším co k němu patří a každý den to připomínat i ostatním.

A ještě jedna myšlenka, která mi k tomu celému přichází. Víte, ono to není vždycky o tom, že přijdete k někomu na výklad a odejdete z poradny lehčí. Někdy můžete odejít po sezeních rozebraní, vystrašení a plní otázek. Ale člověk, který vidí Váš osud, někde hluboko v sobě cítí, že někdy je potřeba otřást Vaším světem. Donutit zastavit se, přemýšlet jinak a začít něco dělat jinak, protože se řítíte do míst, kde příliš slunce nesvítí.

A pak jsou i ty druhé chvíle. Kdy vidím, že se někomu ulevilo. Že se rozzářily oči, protože najednou jsou souvislosti jasné, ty souvislosti, které dříve nebyly vidět. Kdy vidím, že člověk odchází klidnější, více sám sebou jistější, protože tenhle člověk to potřeboval zase takhle.

A to jsou právě ty momenty, kdy si znovu připomenu, proč tuhle práci dělám. Protože i kdybych měla být jen na malou chvíli průvodcem, který drží světlo v temnějším období, má to smysl. Někdy je to světlo vítané hned, jindy se ukáže až s odstupem času, když si člověk sám spojí to, co jsem mu ukázala. Ale právě v tom je síla poslání – není to o oblíbenosti ani o potlesku, ale o odvaze být věrný tomu, co cítím, že mám lidem předat.

A tak věřím, že každý z nás má svůj vlastní dar a svůj jedinečný způsob, jak být druhým na jejich cestě oporou. A to, co dělám já, je jen jedna z forem. Není to práce, kterou odložím za dveřmi poradny. Je to život, který jsem si nevybrala náhodou. A jsem za něj neskutečně vděčná – se všemi jeho stíny i slunečními paprsky.

Tereza