DÁVÁNÍ SI HRANIC


Emoce vzteku je skvělá. Donutí nás k velkým věcem. Vše co jsme odkládali, z čeho jsme nedokázali vystoupit, co jsme nedokázali změnit se rázem stává to, u čeho je nutné obměnit styl našeho jednání. Díky vzteku, který v nás spal a čekal na probuzení, se stáváme odvážnější. Lítost, smutek ustoupily do pozadí a zůstala touha postavit se čelem všemu, co svazuje, je nepříjemné, bere nám energii, u čeho nedokážeme říct "DOST" . Se vztekem si uvědomíme jak moc je důležité dát druhým stopku a zdůraznit hranice našeho prostoru.



Kde se však bere naše neumění "říct ne" ?

Kde se objevuje neumění dát najevo, že tohle je nám nepříjemné?

Že takto s námi nikdo zacházet nebude?


Hranice se učíme dávat si v dětství, podle čakrového systému kolem 3 let věku života. V období, kdy si dítě začíná uvědomovat, co smí a nesmí a přijímá základní morální pravidla. V tomto období si dítě začíná prosazovat vlastní osobnost – sám sebe. Pokud však naše osoba byla druhými, především rodiči, potlačena, byly jí sebrány kompetence o sobě rozhodovat, nebyl ji dán prostor říct co si myslí, co by chtěla, byla jí potlačena schopnost rozhodovat se, dítě se stává jakousi loutkou ostatních. Je do svého života vybaveno neuměním dát najevo hranice. Navíc se v něm akumuluje vztek, který je potlačen, tudíž se ve většině případech pak stává, že je tento člověk nervní, netrpělivý a skrytě až agresivní. Není se však čemu divit. Jeho přirozená schopnost bránit se byla zadupána.





Jak z toho ale ven, pokud se v tom poznáváme?


Co dělat, když se chováme tak, že jsou ostatní důležitější než my? V tom, že děláme věci, které bychom normálně nedělali, ale vnitřně vlastně toužíme po jediném - být konečně pochopení a přijímáni? Být milováni? Že ustupujeme i v tom, kde bychom měli držet to svoje? Že promíjíme věci, které bychom už prominout neměli? Nebo třeba se vidíme v tom, že se nezdravě rozdáváme a absolutně potlačujeme vlastní potřeby?


Nebudeme si nic nalhávat, chce to hodně práce, ale asi jako všechno v životě nic nepřichází zadarmo, tak i zde platí, že bez práce nejsou koláče. Ovšem po té práci.. To je něco! No a jak na to? Důležité nejdříve vůbec je začít pracovat na tom, abychom se naučili rozlišovat co nám je příjemné a co už je nepříjemné. Co nám způsobuje tlak, vztek, lítost či jiné pocity, které nám nejsou zrovna dvakrát po chuti.

Lidé s nejasnými hranicemi jeli v dětství často jako automat. Nyní, jestli chtějí mít zdravé vztahy, je třeba zjistit, kde ty hranice vůbec mají, kde je to ohraničení osobního prostoru. Musí se u všeho co dělají vyloženě zastavit a vnímat u toho své pocity, poznat co jim dělá dobře a co ne. Děláme to, protože chceme nebo už je to jen zažitý vzorec? Celkově klíč k úspěchu je žít vědomě, tedy vnímat vše co děláme, říkáme, jak žijeme, jednoduše pozorovat své chování. Je třeba přijít na to, co je naše a co je jen naučené a zautomatizované. 3.čakru, která je v tomto případě zablokovaná, je dobré odblokovat tím, že se naučíme žít podle sebe. Znáte třeba film s Julií Roberts Nevěsta na útěku, ve kterém se učí poznávat kým je? Po pár vztahových přešlapech filmová Magie díky novináři, který jí na to upozorní, zjišťuje, že ze sebe vždy udělá člověka, který je vedle ní. Že jeden má rád vajíčka míchaná, tak ona taky. Další je miluje a la Benedikt, tak Magie hned taky. A samozřejmě si to ani neuvědomuje, protože jediné po čem podvědomě touží je být druhým přijata. Nezná sama sebe, proto se nevědomky oddá druhým.


Díky vzteku, který se v nás probudí, máme přirozenou potřebu bránit sami sebe. Nechceme již druhé nechat překračovat náš osobní prostor. Uvědomili jsme si, že nám to nedělá dobře. A teprve po uvědomění přichází změna. Až v momentě, kdy si přiznáme, že je nám to nepříjemné a nedělá nám to dobře, nastupuje okamžik, kdy můžeme obměnit své vzorce. Práce je však na každém z nás. Chceme být tvůrci svého života nebo jen loutkou, která je plná vzteku z toho, že nežije podle sebe?



Autor: Tereza