NUTNÁ VÝMĚNA

Když jsem byla malá, mám ve vzpomínkách rozhovory s mým tátou, od kterého jsem tohle vnímání „dostala“. Přes jeho rodovou linii se táhne citlivost, zájem o bylinky, o léčitelství a poměrně slušná intuice. A především jedna vzpomínka, která se mi silně zapsala do paměti – tátovo vyprávění o tom, jak fungovali dřívější léčitelé. Táta o těchto lidech vždy mluvil a mluví stále s velkým respektem. Oceňuje nejen jejich dar vidět, vnímat a rozumět, ale i moudrost spojenou s nutnou výměnou - něco dám já, něco dáš Ty, musí tam fungovat rovnováha. Platidlem tehdy nebyly peníze, které nikdo moc neměl, ale to nejcennější, co lidé doma právě měli a z čeho žili – domácí mouka, chléb, vejce, mléko, kousek masa, někdy i jen natrhané bylinky nebo plody ze zahrady.

Vzpomněla jsem si na to včera, když jsem od svých klientů dostala nejen krásné kytičky – dokonce jednu ručně natrhanou – ale také na posledním sezení ručně upečený, domácí chléb.

Dříve léčitel nežil odděleně od vesnice, od lidí. Nebyl někým „nad“ ostatními. Byl součástí komunity. Bydlel ve stejné vesnicí, možná na jejím konci, nebo za vesnicí, v chalupě, kam se chodilo s prosbou o pomoc. Znal jména dětí, věděl, kdo právě sklízí a kdo truchlí. A když někdo onemocněl, šlo se za ním. Ne proto, že by měl titul nebo razítko, ale proto, že měl dar. Něco, co se nedá získat ani všemožným absolvováním kurzů naučit. Měl dar vnímání a vidění, se kterým už se jako duše sem narodil. A lidé okolo něj to cítili. Možná mluvil jinak, možná mlčel víc než jiní, možná se ho ostatní i báli, protože jeho energie byla v místnosti cítit a měla obrovskou sílu, nebo to byl někdo, kdo si s nimi jako obyčejný smrtelník zašel na pivo.

A způsob této výměny - dám léčení a Ty dáš nazpět to nejcennější (v té době potraviny) nebyl méně hodnotný. Naopak, byl hluboce symbolický. Ukazoval, že pomoc není zboží a že léčení není služba jako každá jiná. A že vztah mezi tím, kdo pomáhá, a tím, kdo přijímá, je vztah důvěry. Ne žádné smlouvy, ani faktury, ale lidskosti. Možná to zní jako nostalgie. Ale pro mě je to spíš připomínka. Připomínka něčeho, co pořád někde v nás žije. Něčeho, co se sice dneska ztrácí v systému, ve fakturačních formulářích a platebních bránách (jak já tomuhle nerozumím), – ale co nezmizelo.

A když pak přijdou tyto chvíle, kdy mi ten druhý podá natrhanou kytičku nebo domácí chléb od srdce, vím, že ten okamžik říká mnohem víc než slova. V těchto gestech já osobně pak cítím, že to, co mezi námi vzniká, není jen jednorázová konzultace, ale je to vztah. A možná právě ten vztah je tam tím nejléčivějším.

Čím více let tuhle práci dělám, tím víc chápu, že opravdové dary nejsou "jen" v informacích, které sdělím, ale v tom prostoru, který se mezi mnou a tím druhým vytvoří. Možná jsme na chvíli zapomněli, že „léčení“ není jen o znalostech, metodách a postupech, že nám někdo poradí a dá informace, ale o tom obyčejném, neobyčejném lidském setkání. O tom, že tam navzájem proti sobě sedíme a vidíme se.

Mějte krásnou středu! A nezapomínejte na důležitost se s druhými opravdu vidět.  To je ta mocná síla.

Autor: Tereza