PLATBA ZA VÝKLADY

Dnes, symbolicky na Dušičky, které původně nesloužily ke vzpomínání na zemřelé, ale na otevření naší vlastní duše, našeho ducha, jsem se rozhodla napsat něco o práci, kterou dělám. Věřím, že mnoho lidí si práci tohoto typu umí představit, je však také mnoho dalších, kteří vůbec neví, o co běží, a to jsem se s Vámi dnes rozhodla sdílet.

Tento článek už mám napsaný několik týdnů, ale asi až teď přišel čas se s Vámi podělit o to, jak některé věci vnímám. Zveřejnit ho mě přimělo dnešní přečtení si jednoho článku o léčitelích a jeho následná diskuse v komentářích. Reakce od lidí byly moc pěkné, mnoho lidí v komentářích se dělilo o svou zkušenost s léčiteli, psali o tom, jak jim léčitelé pomohli, jak je uzdravili. Všimla jsem si ale také opakující se názor, že opravdový léčitel si za své léčení nebere peníze. Má přeci dar, a ten dostal, tak proč by si za něj měl nějaké peníze brát. Také si v komentářích lidé notovali v tom, že opravdový léčitel má frontu před barákem a bere lidi rovnou, ne na nějaké objednání (jako to dělal například Páter Ferda nebo bába Radlická). Když jsem ale projížděla komentáře a hledala kontakty na vyzdvihované léčitele, které komentující chválili, mnoho jich odpovědělo, že daný léčitel, který byl úžasný a za kterým chodili, už bohužel nežije. Že nechápou jak je to možné, bylo mu teprve 50,60 let.. a tak dále. A právě k tomu se chci dnes vyjádřit. Článek je dlouhý, takže se pohodlně posaďte a jdem na to.


Veškerá má pracovní aktivita se skládá z naciťování se na druhé a tím tak získání objektiviního pohledu na jejich problém. Když ke mně přijde člověk do poradny, cítím jeho energie. Když se na mě podívá a naše oči se střetnou, je mi úplně jasné, jaké typy problémů ve svém životě řeší. Jeho datum narození mi pak odhalí celkový obrázek o jeho minulých životech, o životě aktuálním, o jeho talentech - vědomých i nevědomých, o jeho blocích, úkolech zde na Zemi, o lidech, které bude potkávat, celkově vidím, dalo by se říci, člověka takového jaký opravdu je, vidím jeho duši. Ať se usmívá sebevíc, poznám, že z něj kouká bolest nebo faleš. Jeho energie ho prozradí. Někdy je napojení horší, protože sám je tento člověk uzavřen a nezná se, sám nepronikl pod svou tvrdou slupku, proto i mně dá větší práci se pod slupku dostat a odhalit, co je za ní skryto. Pak jsou naopak duše, které jsou nádherně viditelné, a není to o tom, že by o sobě vyblili na sezení veškeré informace – co dělají, s kým žijí, co mají rádi, co nemají rádi - nemusí říkat nic a přesto je jejich nitro krásně čitelné. Dá se v nich číst jak v otevřené knize. A jak píšu výše, není to tím, že by na sebe práskali nebo byli nějak výrazní, ale mají krásně otevřené srdce a hlavně - chtějí opravdu pomoci. Přišli za mnou ne z takové té nijaké zvědavosti, ale z hlubšího důvodu – něco pochopit, poznat, někam nasměrovat, vědět, znát, usnadnit rozhodování, mají jasné otázky, na které chtějí znát odpověď. Mé rady nebo veškeré řečené informace nejsou z mé hlavy, ale jsou to informace nacítěné od mých duchovních průvodců. Cítím, co bych měla říct, a co už ne. Co není důležité řešit a co naopak je. Když popisuji klientovy vlastnosti, jaký je, jak se prezentuje, jsou to často věci, které sám o sobě ví. Nicméně stále některé z nich nepochopil a opakuje je. Někdo celý život tuší, že by se měl učit trpělivosti, ale v momentě, kdy dojde na jeho zkoušku, zklame. Ví co dělá špatně, ale bohužel nemění. To, proč danou věc řeknu nahlas, i přesto, že ji ví, je jen kvůli připomenutí, kvůli tomu, abych potvrdila, že na tomhle je opravdu potřeba zapracovat, protože to dělá danému klientovi v životě zbytečně mnoho komplikací. Když řeknu, že je zde ukrytý talent ve sportovní činnosti, a daná paní sotva popoběhne na autobus, není to, že si to vymýšlím nebo ji chci pobavit, ale je to proto, že ten talent v ní dřímá, akorát na něm nikdy nepracovala, protože dost možná ji tělocvikář v 5. třídě řekl, že nic neuběhne. Žádná informace, která je na sezení řečena není náhodná, žádné slovo není řečeno pro nic za nic.


PLATBA za výklad


Mnoho mýtů a nevědění, to, co jsem nakousla už výše ohledně léčitelů, se týká platby za výklad a zde bych to více otevřela, protože právě toto téma je prokládáno mnoha mylnými informacemi. Žijeme ve 21. století, době, ve které se platí absolutně za všechno. Chci si něco koupit na sebe? Dnes si to asi úplně z lenu neušiju, ale koupím. Mám hlad? Budu si muset něco uvařit. Ze surovin, které si taktéž koupím, na kuchyňské lince, kterou si budu muset pořídit, v bytě, který si buď pronajmu nebo opět celý koupím. Ve všem jsou dnes peníze a kdo říká, že ne, nevím, kde žije. V místě, kde žiju já, se za vše platí. Nežiju v horách, ani na poli, nevlastním zvířata, která by mi prostřednictvím dojení dávala mléko, nevyrábím si domácí sýry, ani nemám možnost jít a ulovit si zvěř. Můžu si tak leda natrhat bylinky a podpořit farmáře, kteří takto žijí a které za to obdivuji. Oni si tento způsob života vybrali a živí se tím, protože z něčeho mít peníze musí. Já se neživím prodejem výrobků, ale radou. Prací, která není o nic jednodušší nebo méně kvalitní než práce jiné, někdy si říkám, že spíše naopak. Dříve se veškerým vědmám, čarodějkám platilo v tom, co každý potřeboval. Někdo přinesl vejce od slepiček, jiný domácí chléb, někdo zase sádlo. Platilo se tím, co v tu dobu bylo potřebné. Každá rodina měla majetek, který se dědil, dnes jsou lidé rádi i za pronájem. Dříve se vydělávalo tím, co každý uměl, jakého byl řemesla, dnes můžeme pracovat v oblasti, kterou jsme ani nevystudovali. Mnoho věcí je jinak. Peníze nebyly všechno, v dnešní době jsme bez peněz nahrání, protože se platí opravdu za vše. A nemyslím mít hodně – vůbec ne, ale mít to, abych mohla normálně žít – tedy mít kde bydlet, co jíst, pít, uživit nevinné členy domácnosti jako děti či zvířata a postarat se, aby se měli fajn. Ne s iphonama, ale s knížkama, které musím koupit. Ne krevetami, ale klasickým chlebem a máslem, který jak jinak než opět koupím.

A tím se dostávám k tomu, co chci vlastně napsat – má práce je jako každá jiná a přesto není. Nacítit se na někoho vyžaduje mnoho energie, což si mnozí bohužel vůbec neuvědomují. Vnímat co všechno má daný člověk vědět, rozpoznat, jaká slova mám volit, jakým stylem věci říct, nacítit se na to, co je schopný unést a co už ne. Vycítit, jaká témata jsou pro něj nezajímavá a jaká naopak potřebná. Intuivně vysvětlit oblast, která je bolavá a nedostat se ani moc hluboko, ale ani ne na povrch. Vědět, na co zodpovědět, a u čeho má zůstat odpověď skrytá. Odhalit věci, které člověk vědět má a nechat spát ty, která mu k ničemu nebudou, protože až se stanou, a já vím už dopředu, že stanou, bude si je muset pouze prožít, ale nepřipraví se na ně. Těch témat je mnoho. Člověk je přede mnou jak otevřená knížka, nicméně to, co mu všechno řeknu, cítím, že musím pečlivě volit.

Když mě pak někdo požádá o pomoc s tím, že mi napíše dlouhý mail se svými problémy a chce po mě „jen odpověď“, ale zaplatit za službu nechce, nerozumím tomu. Veškeré, byť sebemenší, nacítění vyžaduje energii. Mou energii, kterou do řešení problémů jiných musím dát. Částka za kterou si sama sebe vážím, je částka, která zodpovídá mému nacítění, navnímání problému, vyložení karet, odepsání na odpověď a následné očišťování nejen prostoru ale i sama sebe. A hodinu máme pryč. Denně mi přijde několik žádostí o pomoc, někdy když ale pošlu nabídku a webové stránky s typy výkladů, jsou tací, kteří již neodepíšou nebo odepíšou, ale jsou dotčení, že po nich chci zaplatit "vždyť je to přeci jen jedna otázka, jen 1 věc" a to mě i donutilo napsat tento článek. Že lidé nejsou schopni pochopit, že nejde jen tak o nějakou odpověď, ale o mnohem víc. Nejde tu o peníze, jde o výměnu. Něco dám já, něco dáš i Ty. A jsme v rovnováze. A tak to má být.

A to je to o čem chci psát. V mnoha lidech je stále bohužel zakořeněno, a rozumím tomu, že dřívější, a někteří léčitelé stále, pomáhali nezištně. Brali všechny, kdo potřeboval jejich pomoc a nic si za to neřekli. Stáli se před jejich domy fronty a daný léčitel během dne pomohl minimálně 30 lidem a nic za to nechtěl. A když už, tak si vzal třeba vajíčka a chléb. Jinak to bylo vždy z dobré vůle daného klienta. I přes to, že lidé toto obdivují, zajímalo by mě ale také, jestli ví, když se touto argumentací tak ohání, jak daní léčitelé dopadli. Jak už jsem psala výše - mnoho komentářů pod článkem, který jsem dnes četla, byly založeny na tom, že měli svého léčitele, který si za to nic nebral a vyléčil je, bohužel už však nežije. A to je ono. Tito léčitelé umírají velmi mladí nebo velmi nemocní, protože jejich tělo je prolezlé skrz na skrz energiemi cizích lidí. Drží v sobě problémy, které nebyli jejich. A s jakým účinkem? Člověk se sice vyléčí, uvěří v moc daného léčitele, tedy se v něm otevře jeho duchovní stránka, ale tím to končí.


Když půjdu teď hodně do hloubky a trošku se Vám tady otevřu, i já byla v minulých životech léčitelkou. Několikrát, ale jeden z těch životů si velmi dobře pamatuji, cítím ho pro sebe v tomto životě jako velmi zásadní. Pomáhala jsem od malička, už jako malá holka jsem ve svých rukou cítila neuvěřitelnou sílu, pod rukama se mi vytvářelo laskavé teplo, které léčilo. Nic jsem si za to nebrala, vnímala jsem svůj dar jako požehnání, jako poslání, které v daném životě mám. Vzala jsem si jen, když lidé sami od sebe něco dali. Byla jsem velmi uznávanou, lidé se za mnou sjížděli ze všech koutů světa. Vyléčila jsem ty, kterým jiní řekli, že je to konečná. Můj život byl o pomoci druhým, veškerou náplní bylo léčení a uzdravování druhých. Jak jsem ale skončila? Umřela jsem ve 27 letech, protože jsem ze sebe vydala úplně vše. V tu dobu, ten život jsem splnila svůj úkol. Vyléčila jsem ty, které jsem vyléčit měla, zažehla v lidech naději, že je potřeba se více navrátit k víře a věřit. Že rozum není vše. A to se stalo. V lidech se otevřela víra, že i přes to že tyto věci nejsou vidět, tak jsou a jsou silnější než si myslíme. Tento život jsem se narodila do rodiny, která si v sobě tentýž dar nese, ale nevyužívá ho. Sny, které se jim zdají, se plní, jejich dotek je tak zázračný, že dokáže uzdravovat. Tito lidé ale o svém daru pochybují, nevnímají ho jako dar, podvědomě z něj mají strach. A tak se o tom raději nemluví. I já o tom nemluvila, tutlala jsem to, protože jsem kolem sebe viděla, že tak by se to mělo - nešťourat se v tom, nechat to být, nevšímat si toho. Dělala jsem to, ale čím více jsem se snažila to do sebe zatlačit a nevnímat to, cítění narůstalo. To uvnitř mě bylo tak silné, že jsem se z toho alespoň vypisovala. Ze začátku jsem s tím neuvěřitelně bojovala, ale v době, kdy jsem to už chtěla naplno vzdát a absolutně to v sobě udusit, tak jako lidé okolo mě, se mi objevil v životě člověk. Měl/má stejný dar a probudil ve mě víru, že svůj dar nemám jen tak. Cestu jsem si musela vybojovat a stejně jsem byla několikrát osočována z toho, když jsem si začala říkat alespoň o 100 Kč za výklad. Peníze se za to přeci neberou!

Dnes už vím, proč to tak bylo. Proč jsem se narodila do tvrdého, zásadového Kozoroha a také do Lva, který nemyslí jen na druhé, ale i sám na sebe. Dnes už chápu, proč jsem si tím měla projít tímhle způsobem a také vím, jak moc je důležité si za to něco vzít. To, co si sama určím. Zpěv nebo umění malovat je také dar, který si daný člověk nevycucal z prstu. Dostal ho. A pokud to chce dělat naplno, musí si za to brát peníze, aby se tím vůbec uživil.

To, proč jsem cítila potřebu tento článek napsat, je z důvodu, aby se někteří zamysleli nad tím, co vlastně od druhých požadují. Sami mohou přehnaně svému okolí dávat, ale pak mají pocit, že se druzí musí zachovat stejně. Když mi denně přijde několik žádostí o pomoc, moc ráda všechny spravedlivě objednám, ale není mou povinností a ani v mých silách každému nezištně ihned pomoci. I já mám život, jako každý jiný. A tento život chci žít i pro sebe. Svému poslání stejně zasvěcuji celou svou osobu, ale vše má tentokrát své hranice. Nehodlám skončit jako tenkrát. Věřím, že to jde i jinak. Třeba tím, že si lidé budou jednoduše pomoci od druhého vážit. Jak jinak, než že za to zaplatí. A pokud přece jen ustoupím ze svých hranic a posunu je, tak to bude pouze z mého vlastního uvážení. Ne z rozhodnutí někoho jiného.

Mějte pěkný den, krásné Dušičky.

Autor: Tereza

Telefon

+420 776 345 235

© 2018 TB Astroporadna

© 2018 by Vaše strategie